Narození:
23. 4. 1420 , Poděbrady

Úmrtí:
22. 3. 1471  ve věku 50 let, Praha

Český král Jiří z Poděbrad se narodil 23.4.1420 v Poděbradech. Pocházel z rodu pánů z Kunštátu. Jeho otec Viktorin Boček měl na tehdejší poměry velkou politickou moc, tu měl většinou pouze panovník a několik málo šlechticů. To vysvětluje, proč se Jiří mohl stát králem. V českých dějinách nikdy neseděl na trůnu král, který by měl původ v domácí šlechtě. To se povedlo jen jemu. Jiří byl výborný diplomat a politik. Jeho cesta ke královskému titulu ale nebyla jednoduchá. To, že se dokázal povýšit nad sobě rovné, mu tuto cestu zkomplikovalo.

V roce 1437 byl Jiří plnoletý a mohl se politicky angažovat. Ještě jako nezletilý se zúčastnil bitvy u Lipan. Po smrti císaře Zikmunda se české země ocitly bez vládce. Docházelo k roztržkám katolíků s kališníky a šlechty s městy. Tím docházelo ke společenskému úpadku, proto musela šlechta spolu s královskými městy vytvořit útvary /landfůdy/, na ochranu pořádku. V čele těchto seskupení stály hejtmanové, každý z nich zastupoval jeden kraj. V čele východočeských landfůdů stál od roku 1440 Jiřího přítel Hynek Ptáček z Pirkštejna. V té době se stal Jiří boleslavským hejtmanem a za čtyři roky Hynek zemřel a Jiří nastoupil na jeho místo.

V roce 1448 dobyl Prahu, kterou tehdy ovládali katoličtí pánové. Přivedl s sebou arcibiskupa Rokycanu. Usiloval o obnovu politické jednoty v zemi a o to, aby zde opět vládl král. Kališnická šlechta a východočeská šlechta mu byly oporou. Snažili se o to, aby v zemi skončilo bezvládí.

V roce 1452 zvolil sněm Jiřího za zemského správce. S tehdy vládnoucím nezletilým králem Ladislavem Pohrobkem, Jiří příliš nevycházel a to zejména proto, že nepřijímal jeho rady ve prospěch země, ale řídil se pomluvami nepřátel. Funkci správce vykonával Jiří pět let a během této doby se mu podařilo urovnat poměry v zemi a upevnit mezinárodní postavení českého státu.

Díky tomuto byl v březnu 1458 Jiří zvolen českým králem. Katolické panstvo z jeho zvolením souhlasilo, doufalo, že Jiří bude tvárným a povolným panovníkem. Před korunovací musel Jiří slíbit papežským legátům poslušnost a odpor proti kacířům, pro obnovení víry. Protože musel svůj slib splnit, vystoupil v roce 1461 proti jednotě bratrské. Větší zásahy proti kališníkům ale neudělal.

Papež Pius ll. vyžadoval po Jiřím, aby přistoupil na katolickou víru a kališnictví zrušil. Na to ale Jiří nepřistoupil. Věděl, že jednou dojde k jeho neshodám s kurií a snažil se získat spojence.

V letech 1462 – 64 se šířilo po západní Evropě poselství vládcům. Jeho cílem bylo vytvoření mírové unie evropských států, ve kterém by měli jeho členové stejná práva a vzájemné spory by se řešily bez použití násilí. I když se tento plán vydával ze společnou obranu proti turecké expanzi, bylo jasné, že jde o ochranu českého království před papežem.

Pokus o sjednocení Evropy
Jiří už dlouho předvídal, že dojde ke střetu s papežem (o neúspěšných jednáních v Římě byl navíc průběžně informován) a rozhodl se zajistit si pro tento případ spojence mezi evropskými katolickými vládci. Jeho vynikající poradce, humanista Antonio Marini z Grenoblu inspiroval krále již během května roku 1462 k vytvoření projektu Všeobecné mírové organizace („Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“)[1] křesťanských panovníků, v níž by se všichni snažili o upevnění trvalého míru na principu národní svrchovanosti států, zásady nevměšování se a řešení sporů před mezinárodním soudním tribunálem („obecným konsistoriem“); Evropa se měla sjednotit v boji proti Turkům, „nejzarputilejším nepřátelům jména křesťanů“ a vyhnat je z bývalých křesťanských zemí. Ve spolku měly mít státy, uspořádané do větších celků (Galie, Germánie, Itálie, Hispánie…), po jednom hlasu, přičemž se počítalo s vůdčí rolí Francie. Naopak o papeži návrh takřka nehovořil a přiznával mu jen malé pravomoce. A v tom byl kámen úrazu.

Marini byl neprodleně vyslán k tajné misi po evropských dvorech – během následujících 2 let opakovaně navštívil Serenissimu (Benátskou republiku), Francouzské království, Burgundské vévodství, Polské a Uherské království, Braniborské markrabství a Saské kurfiřtství. Pouze u německých knížat, polského a francouzského krále našel plán příznivý ohlas. Benátčané odmítli dělat něco bez papeže; Korvín byl přímo uplacen papežskými subsidiemi; Burgundsko tíhlo k nepřátelství s Francií a zaujalo k věci chladný postoj. Ani tajné poselstvo (vedl jej Albrecht Kostka z Postupic spolu s Marinim), určené zvlášť pro Francii (květen 1464), nedokázalo překonat mistrovské intriky a tlak kuriální diplomacie. Ludvík XI. souhlasil pouze s dvoustrannou smlouvou o přátelství.

Převratná a v mnohém svou dobu předbíhající myšlenka vytvoření středověkého „společenství národů“ (obdoby dnešní OSN či EU) nakonec nenašla pochopení. Jiříkovo úsilí mohlo jen stěží uspět v podobě, v níž byla ignorována právě papežská moc.

Války s Uhrami a smrt
Dále se prohlubující nepřátelství mezi králem a papežstvím povzbudilo k odporu nespokojené české katolické panstvo a města. Již roku 1463 vyhlásila válku proti králi Vratislav. Pius II. roku 1464 povolal Jiřího z Poděbrad před církevní soud, znovu tak učinil papež Pavel II. v roce následujícím, kdy se proti Jiřímu také zformovala Jednota zelenohorská, vedená Jiříkovým bývalým švagrem Zdeňkem ze Šternberka. Roku 1466 uvrhl papež krále jako kacíře do klatby a vyhlásil proti němu křížovou výpravu. Formálně byl zbaven majetku i trůnu. Této příležitosti využil ctižádostivý uherský král Matyáš Korvín, bývalý Jiříkův zeť, a postavil se do jejího čela. Jeho zprvu úspěšný útok byl však odražen nedaleko Vilémova ve východních Čechách. Zajatý Matyáš ustoupil a slíbil, že od dalšího boje upustí. Po svém propuštění se však nechal katolickou šlechtou zvolit roku 1469 v Olomouci za českého krále. Matyášova volba byla uznána nejen moravskými pány, ale i zástupci vedlejších zemí Koruny české. Jiříkovi tak zůstala vláda pouze nad kališnickou částí Čech.

Jiří z Poděbrad za této situace pochopil, že se mu stěží podaří vytvořit vlastní dynastii a udržet královskou korunu pro rod Poděbradů, a nabídl ji proto polským Jagelloncům, kteří o ni měli podmíněný zájem. Krátce nato, 22. března 1471, nečekaně zemřel. Pohřben byl v královské hrobce v chrámu sv. Víta.

Boj mezi českým králem a kurií nabíral na obrátkách. Vznikala vnitřní opozice. Katolické panstvo vytvořilo tzv. Zelenohorskou jednotu a s požehnáním papeže Pavla ll. zahájilo boj proti králi. V roce 1466 byl Jiří papežem prohlášen za kacíře a čelil křížovému tažení, v jehož čele byl Jiřího bývalý zeť, uherský král Matyáš. V únoru 1469 se však Matyáš ocitl po bitvě u Vilémova, v královském obležení. V zajetí slíbil , že se bude snažit o smíření Jiřího s papežem. Po propuštění se ale nebránil zvolení katolickými pány za českého krále. Jiří věděl, že jeho synové se české koruny nedočkají a proto se rozhodl přenechat ji Jagellovcům. Český sněm Matyáše jako krále odmítl a přiznal právo na českou korunu synovi krále Kazimíra IV., Vladislavu Jagelonskému. Ten se stal českým i uherským králem a země Koruny české byly opět spojeny.

Po vyčerpávající válce v roce 1471 se objevily naděje na smír obou stran. Jiří z Poděbrad ale nečekaně v březnu 1471, zemřel.

Zásluhy Jiřího z Poděbrad
Jiří z Poděbrad byl nejmocnější a nejbohatší pán východočeského kališnického svazu. Přispěl k rozvoji českého království a to jak hmotně, tak i kulturně. Obnovil hospodářství země, které narušily dlouholeté války. Zasloužil se o obnovu dolování stříbra v Kutné Hoře, o ražbu českého groše. Podporoval obchodní cesty, které byly nutné pro rozvoj zahraničního obchodu. Pro podporu řemesla a obchodu uděloval cla a tržní předpisy. Chtěl stejně jako Karel IV., obnovit jednotu českého státu a posílit královskou moc navrácením statků.