Antonín Kludský (narozen 1826) se protloukal od vesnice k vesnici jako spousta podobných tehdejších potulných kejklířů s několika pimprlaty a akrobacií na provaze. Později si postupně pořídil ještě opičku a papouška, časem i další zvířata a v roce 1864 si splnil sen, koupil si svou první slonici. Sloni byli od začátku až do konce láskou a přímo symbolem Kludských. Slonice mu ale během zimy uhynula a kromě velké finanční ztráty přinesla i ponaučení, že pro exotická zvířata potřebuje i odborné chovatelské znalosti.

Menažerie se pomalu rozrůstala a toho času byla nazývaná Kludským jako největší v Království českém - v podstatě to byl zvěřinec s jednoduchými drezérskými vystoupeními přímo v klecích. Zájem o cirkusové menažerie posilovaly také senzační zprávy o nebezpečném krocení cirkusových zvířat. Rychleji se ale rozrůstala Kludského rodina. Měl dvacet dětí - synů, kteří (až na jednoho) zůstali věrni cirkusu. Štafetu přebírá Karel Kludský. Úkolu převzít štafetu po otci se chopil v roce 1891 druhorozený syn Karel (1864-1927), který už pár let předtím na otcovo přání, ale také s neskrývanou chutí, opustil kněžská studia v semináři v Hradci Králové a místo o ovečky se začal starat o šelmy. Po smrti mladého Antonína prodal, co měl, bratry částečně vyplatil a přijal závazek, že se s nimi časem vyrovná do důsledků. Antonín starší se ze smrti svého syna nevzpamatoval a zemřel čtyři roky poté.

Od té doby vlastně začíná historie cirkusu Kludský. Začátek ale vypadá spíš jako konec. Za pár týdnů po pohřbu bratra Karel Kludský v Bratislavě věří, že jeho entrée s menažerií bude šťastné, ale najednou onemocněly dvě lvice, zanedlouho koně a pak další a další zvířata. V Bratislavě i v Pešti zvěrolékaři jen kroutili hlavou. Tak zabalil Kludský hlavu právě uhynulé lvice do voskovaného plátna a jel s ní do Vídně. A než se Karel Kludský vrátil z Vídně zpátky do Bratislavy, vítal ho na menažerii nápis ZAVŘENO. Telegraf a úřady byly rychlejší.

Vymohl si kdesi v Pešti souhlas celou menažerii vydezinfikovat, hlavní předváděcí klec neprodyšně zasklít - a za těchto podmínek mu bylo povoleno 14 dní vystupovat. A když lhůta uplynula, požádal o dalších 14 dní. Potřetí už žádat Kludský nemusel. Jednak už zvířat zbylo jen pár, ale hlavně menažerie pod sklem přilákala tolik diváků, že vybral za ten měsíc na vstupném nejen na přežití, ale i na nový start. Po krkolomém a těžkém období zvířecí epidemie se Karel rozjel do Hannoveru, do Alfeldu, do Hamburku. Objednal nové maringotky, na dluh koupil zvířata.

Ale nebyl všem trablům konec. Ve Vídni to ještě šlo. V italském Meranu se po průtrži mračen ocitly všechny vozy po nápravy v bahně a řada zvířat uhynula na zápal plic. Při nácviku nového čísla se dvanácti vlky dostala smečka nečekaně drezéra na kolena a Kludský, aby mu zachránil život, jich musel osm železnou tyčí zabít. Teprve pak se čtyři zbývající nechali zahnat do kouta. V Mnichově jednu neděli čistič klecí nějak špatně zajistil dvířka a najednou byl lev z klece venku. V nastalé panice si pár lidí polámalo končetiny a to byl pro úřady důvod vykázat Kludského z města, tím pádem i ze země. Vyřídit formality pro cestu na jih nebyl čas, tak se museli vypravit zpátky do Čech. Snad i náhoda tomu chtěla, že se spojili s bratrem Bohumilem, který s podobnou menší menažerií jezdil po Čechách a Moravě. To bylo kolem roku 1905-1906. Sešli se v Praze. Aby vydělali na zimní přežití, pořádali každý všední den dvě představení, v sobotu nejmíň čtyři, v neděli deset i dvanáct. Karel Kludský měl sám v každém představení tři obtížné drezury. Vyčerpal se, skončil v nemocnici, přidal se k tomu zápal plic, bylo to hodně vážné. Bohumil nebyl drezér, čísla vypadla, návštěvnost výrazně klesala. Osm týdnů ležel Karel Kludský v nemocnici a byl by tam ještě pár týdnů zůstal, ale zprávy z menažerie začínaly být tak alarmující, že z nemocnice utekl, pohádal se s Bohumilem, o od té doby zase jezdili každý na vlastní pěst.

A zrovna tou dobou byl v rumunském Temešváru na prodej cirkus Enders. Proslulý vysokou španělskou školou a ještě proslulejší direktorovými dcerami, které jako akrobatky drezuru koní doplňovaly. Jenomže holky zestárly, povdávaly se, samotní koně přestali zajímat a cirkus přišel na buben. Karel Kludský poznal životní šanci. Rozjel se do Temešváru a koupil celý cirkus. Stan, vozy, koně se vším všudy, za polovinu jeho ceny. Cirkusáci se nikdy moc nezajímali, co se děje v okolním světě mimo jejich šapitó. A najednou artisti, štolbové, stavěči, muzikanti, všichni museli narukovat. I jeden z Kludského synů - Rudolf. Těch pár, co zbyli, mladí chlapci, starci a artistky, museli denně cvičit a drezírovat zvířata, jestliže chtěli vůbec zůstat při životě.

Představení bylo čím dál míň, nejen lidi, ale už i zvířata trpěla hladem a začínalo být nebezpečné se jim vůbec přiblížit. Slonice Baby přežila válku proto, že byla největší a nejsilnější. Před válkou vážila 6 600 kg, po válce necelé 3 000. Před zimou 1916-1917 zbývalo z původních 400 zvířat pouhých 18. Podle vzpomínek Rudolfa Kludského byli rodiče v této zimě tak na dně, že přemýšleli i o společné sebevraždě.

Teprve konec války v roce 1918 přináší naději, že tomu všemu utrpení bude snad konec. Jenže se muselo znovu začínat s drezurou a to je otázkou mnoha týdnů, často i mnoha měsíců, a tak vlastně až začátek 20. let 20. století přináší obrat k prosperitě. Až druhá polovina a konec 20. let byly šťastnějším obdobím. Například při římském pobytu v roce 1928 přes všechny nesnáze s úřady nakonec představení vidělo více než 600 000 diváků. To už měl cirkus ve stanu tři manéže, hrály v něm dvě kapely, ovál šapitó měřil 200 krát 65 metrů a vešlo se do něj 10 000 diváků. Hlavní plachta vážila 15 tun. Kolem areálu se stavěl dva metry vysoký plot dlouhý přes kilometr. Přepravu zajišťovalo více než 200 vozů. Na cirkusovém jídelníčku bylo denně například 6 tun sena, 3 tuny slámy, maso ze 4 poražených koní, 2 metráky rýže, 50 kilo ovoce a 150 litrů mléka.

Cirkus měl sice okolo roku 1930 65 drezur 160 cvičených zvířat, z toho parádní direktorské číslo - čtyřiadvacetičlennou skupinu slonů, nejlepší artistická čísla, jaká se dala v Evropě získat, 60 klaunů, čínské žongléry, prostě výkvět světového cirkusového umění. Ale lidi neměli na chleba a s prázdným žaludkem se nikdo pro salto smrti v kopuli cirkusu nenadchne. Stávali večer před stanem, poslouchali muziku, dívali se na světla a praporky, ale dovnitř nešli. Představení začínala být hluboce prodělečná. Cirkus se snažil vyjednávat turné především tam, kde bylo levné seno, ale krize byla v začátku 30. let už všude.

V roce 1932 k obrovskému smutku Karla Kludského zemřela v Temešváru slonice Baby. Hospodářská krize nutila Kludské zmenšovat ansámbl, představení v Čechách byla poloprázdná, cirkusový podnik se rozpadal. A tak v roce 1934, především aby zachránil zvířata, která už nechtěla ani zadarmo pražská zoologická zahrada, Karel Kludský cirkus rozprodal handlířům, kteří zaručili, že zvířata půjdou dál do zbylých evropských cirkusů. Když nastoupil poslední slon, byl všemu konec. Cirkus, který byl inspirací Eduardu Bassovi pro jeho slavný román, definitivně skončil.