Ačkoli nové vytvořený národ z Čechů a Slováků čítal přibližně jen asi 14,8 milionu osob, Československo převzalo zhruba 70 až 80 procent celého průmyslu Rakouska-Uherska, včetně výroby porcelánu a sklářských podniků, cukrovarů, přes 40 procent lihovarů a pivovarů, zbrojařských firem, výroby lokomotiv, automobilů a strojů, a také chemický průmysl v severních Čechách. Dalších 17 procent průmyslu někdejšího Uherska, které monarchie vybudovala na Slovensku na konci 19. století, rovněž připadlo republice.

Rakousko-Uhersko, pro mnohé symbol neskutečné metternichovské státní byrokracie, nesmyslně brzké ranní pracovní doby (životní styl císaře Františka Josefa I.) či bretschneiderského policejního režimu („Dobrý voják Svejk“), věnovalo velkou péči rozvoji infrastruktury. Tedy výstavbě železnic, silnic, telegrafních a telefonních sítí, pošt, veřejných vodovodů a kanalizací, školství, zakládání vědeckých institucí, fungující státní správě, zdravotnictví a dalším odvětvím.

Ekonomika Rakouska-Uherska se během existence tohoto útvaru výrazně změnila. Nové technologie urychlily industrializaci a urbanizaci. V zemi vystřídaly kapitalistické výrobní způsoby tradiční řemeslnou výrobu.

Celkově lze říci, že ve druhé polovině 19. století - za dlouhého panování císaře Františka Josefa I. - nastal na našem území významný hospodářský rozvoj.

České země byly již z dob rakousko-uherské monarchie daleko silněji industrializovány nežli Slovensko. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo 39 procent obyvatelstva zaměstnáno v průmyslu a 31 procent v zemědělství. Na Slovensku bylo v průmyslu zaměstnáno jen asi 17 procent obyvatel, avšak 60 procent v zemědělství či lesnictví. Jen asi 5 procent celého průmyslu na Slovensku bylo ve slovenských rukou. Podkarpatská Rus byla zcela bez průmyslu a její příjmy tvořily pouze turismus a těžba dřeva.

Jak to, že na území českých zemí se podle jednotlivých odvětví nacházela tak velká kapacita veškerého průmyslu habsburské říše? Na tom měli pochopitelně výrazný podíl také němečtí podnikatelé, zejména v oblastech osídlených Němci, a zároveň s nimi dynamicky sílící čeští podnikatelé. Majorita lehkého i těžkého průmyslu byla soustředěna v pohraničí, v takzvaných Sudetech, a většina podniků byla v držení německých občanů nebo bank. Češi vytvářeli asi jen 20 až 30 procent celkového průmyslového výstupu.

Je třeba si připomenout, že přes svůj deklarovaný národní charakter, založený na pozdějším čechoslovakismu, jsme byli multietnickým státem, ve kterém pak v pozdějším Československu žilo kromě 6 747 000 Čechů rovněž 3 124 000 Němců, ale též 2 014 000 Slováků, 745 000 Maďarů, 462 000 Rusínů, 181 000 občanů židovské národnosti a 76 000 Poláků.

Pamětníci vyprávějí, že když Češi přijížděli za první republiky do Rakouska, byla to oproti nám chudší země. Respektive Rakušané k nám vzhlíželi s jistým obdivem, tak jako třeba my v poválečných letech (a do jisté míry dodnes) k ekonomicky se rozmáhajícímu Německu s vysokým životním standardem jeho obyvatel.

Zajímavý je ovšem zvrat, který v této zemi nastal ve druhé polovině 20. století. Poválečné Rakousko se stalo jedním z ekonomicky nejvýkonnějších států v Evropě. V minulosti jej do popředí vynesla vláda Habsburků, která trvala až do první světové války. Dnes je tato alpská země rájem horských turistů.

„Rakousko-Uhersko nemělo budoucnost. Přeiívalo z českých daní? upozorňují historikové. Většina daní z českých zemí končila totiž ve Vídni. Právě to byl také jeden z důvodů odporu politických a podnikatelských špiček českého národa.

Správní systém v Předlitavsku a vlastně v celé habsburské říši byl přísně centralisticko-byrokratický. To se týkalo také odvádění daní. Přitom právě daně z vyspělých českých zemí držely při životě chřadnoucí monarchii. České země například platily 63 procent této daně z celého Předlitavska.

„V českých zemích se tedy vyvářely hodnoty, alejejich výnos byl většinou investován jinde, třeba na velkorysou přestavbu Vídně. Na to se nesmí zapomínat, když se dnes obdivuje secesní Vídeň z doby císařství. Bez peněz z českých zemí by nevznikla? říká historik Petr Prokš z Historického ústavu Akademie věd ČR. Podobně se kdysi vyjádřila i císařovna Marie Terezie: „Bez českých zemí bych byla jenom chudou rakouskou arcikněžnou?

V rozpadu Rakouska-Uherska sehrál svou roli celý souhrn vzájemně provázaných příčin. Především to bylo vyhrocení ekonomických, sociálních, národnostních a politických rozporů habsburského soustátí a jeho porážka v první světové válce.

Byly zde ovšem rovněž historické kořeny. Je třeba si uvědomit, že České země byly od roku 1526 postupně začleňovány do habsburské monarchie, jejíž vládci využili svého vítězství v bitvě na Bílé hoře nad českými stavy v roce 1620 k výraznému omezení dřívější samostatnosti Českého království. Země Koruny české, po roce 1749 navzájem státoprávně nespojité, zůstaly pak korunními zeměmi Habsburků až do konce první světové války v roce 1918.

Československý průmysl se zpočátku velmi rychle rozvíjel. Modernější rukodělná práce, strojírenství a nové technologie postupně nahradily již neefektivní starší systémy z doby Rakouska-Uherska. Jednou z nejvýraznějších postav tehdejšího hospodářství byl Tomáš Baťa, jenž již době císařství dával práci tisícům dělníků, když například „obouval armádu". Svého vrcholu dosáhla průmyslová výroba v Československu v roce 1924. Závody textilního, sklářského a obuvnického průmyslu byly tehdy nejmodernější na světě.

Pravděpodobně málokdo by předpokládal, že se v první Československé republice v polovině dvacátých let vyprodukovalo až 18,5 procenta (!) celosvětové produkce surového řepného cukru. Právě cukrovarnictví se v průběhu druhé poloviny 19. století etablovalo v jedno z nejvýznamnějších odvětví potravinářského průmyslu. Po rozpadu Rakouska-Uherska zajišťovalo pro nově zformovaný československý stát vysoké příjmy pro státní pokladnu, díky čemuž dopomohlo k rychlejší ekonomické stabilizaci nově budované národní ekonomiky mladé republiky.

Rovněž sklářství má v Čechách velmi dlouhou tradici. Rozvíjelo se zejména v horských oblastech díky zde dostupným surovinám, čímž přispělo k rozvoji do té doby málo osídlených a zaostalých oblastí. První sklárny vznikaly ve druhépolovině 13. a v první polovině 14. století. Hlavními lokalitami sklářského průmyslu jsou zejména Krušné hory, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše, Jeseníky, Šumava a další. Sortiment skla je velmi široký, specialitou je olovnatý křišťál, broušené sklo a skleněné figurky.

Významnou roli ve vývoji vždy hrály české sklářské rody, které ovlivnily technologický vývoj v celé střední Evropě. Umění tavit sklo bylo tajemstvím, které předával otec nejstaršímu synovi, a proto byla tradice klíčovým faktorem pro uchování a další rozvoj.

Z nejvýznamnějších přínosů českých sklářů lze zmínit tavbu modrého kobaltového skla rodinou Schůrerů v severních Čechách v 16. století, objev českého křišťálu v Miillerově sklárně na Šumavě v 17. století nebo objev lazur a hyalitového skla B. Egermannem v první polovině 19. století.

Kromě toho byl velmi rozvinut také český obranný průmysl (Škodovy závody založené v roce 1866 v Plzni), který je z historického hlediska na našem území zapuštěn hlubokými kořeny. Prakticky veškerá produkce zbraní pro habsburskou monarchii pocházela z Předlitavska - Rakouska a českých zemí.

Snad stačí zmínit, že největším konkurentem německého ocelářského a zbrojařského koncernu Krupp byl právě ocelářský a zbrojařský koncern Skoda, který s ním úspěšně soupeřil na zahraničních trzích.

Nesmíme zapomínat ani na automobilový průmysl. Mladoboleslavská firma Laurin & Klement byla vlastně jedinou automobilkou v celé habsburské říši. Do sousedního Německa úspěšně vyvážela nejen automobily, ale i kola a motocykly.

Po dokončení elektrifikace Československa se prudce rozvíjelo zásobování elektrickou energií. A dále v porovnání s nejvyspělejšími státy probíhala v českých zemích stejně rychle modernizace infrastruktury, zejména budování železničních tratí a elektrifikace.

PhDr. Milan Bauman

Masaryk pocházel z chudých poměrů a po ukončení nižší reálky odešel na dva roky do Vídně, kde se učil strojním zámečníkem. Z učení ale utekl. Krátkou dobu pak ještě pracoval v kovářské dílně, než se dostává na studia na německé gymnázium v Brně. Masaryk tuto životní etapu komentuje v rozpravách s Emilem Ludwigem tak, že z učení ve Vídni utekl proto, poněvadž tato práce pro něj byla příliš nudná.

Řemesla si nicméně velmi vážil, a jak sám říká, často se mu po něm zastesklo, poněvadž „práce rukama dělá člověka především konkrétním, praktickým a obratným'. To, co ho odradilo, byla mechaničnost práce, kterou kritizoval po celý život. Tato životní etapa byla bezesporu motivací k rozpracování tématu „techniky bez ideje", která má v jeho filosofii velký význam.

Masaryk chápe techniku v nejširším slova smyslu, tedy jako využívání výsledků vědy v praxi. Zdaleka se při tom neomezuje jen na vědy přírodní. Jako první například použil pojem „psychotechnika" pro využití studia psychologie v psychiatrii, pedagogice, didaktice, etice apod., nebo „sociotechnika" pro využití sociálních věd v praxi, což je v jeho pojetí vlastně politika. Naproti tomu technologií Masaryk nazývá „soubor věd odpovídajících mechanice, jýsice a chemii. Tu jde o to vlastní podmanění přírody".

Masarykův zájem o nejen filosofické otázky vědy a techniky se začíná plně projevovat v 90. letech 19. století, kdy publikuje řadu článků zaměřených na filosofii techniky, filosofii práce a filosofii stroje. Zabýval se ale i pokračováním technické revoluce, revoluční rolí elektrotechniky nebo sociálními reformami v kontextu vědeckého pokroku. Podle Skracha věnoval velkou pozornost i otázkám „vlivu strojů na dělnictvo, poměru techniky a kultury, techniky a národního hospodářství, sociální filosofie a psychologie techniky". A, jak dále poznamenává, „současnou literaturu ovládá celou, v knihovně má řadu základních prací. Všechny obory technické studuje soustavně a do detailů".

Na jaře r. 1899 se Masaryk zúčastnil pražského cyklu přednášek na téma „Vývoj evropské společnosti v XIX. století". V tomto cyklu věnoval velkou pozornost hospodářskému a technickému vývoji a ocenil „revoluční význam pokroku techniky

pro celou moderní společnost". V podobném duchu se vyjadřuje i v recenzi práce F. W. Foerstera „Technik und Ethik", kde z něj přímo cituje: „Největší budoucnost má ta země, která nejhlouběji zakládá duchovně mravní základy své práce, i když se takovéfundamentování nezúročuje kulturně hned."

V   recenzi Foerstera se s ním Masaryk ztotožňuje i v řadě dalších názorů. Například, že „vývoj moderní techniky byl umožněn výchovou charakteru lidí pracujících se stroji A dále pak, že „stroj a celá strojová technika působí nepříznivě na dělníka a naopak zase vymoženosti moderní techniky působí stejně nepříznivě na charakter těch, kdo techniky využívají. Pokračující technologie totiž budí chvat, nepokoj, bezohledné využívání pracovních sil, vede k požitkářství a k luxusu a k lhostejnosti k otázkám etickým", jejichž nezbytnost Masaryk zdůrazňuje.

V   průběhu obou volebních období poslanecké činnosti, tedy v letech 1907-1911 a 1911-1914 Masaryk podrobně sledoval veškeré dění v konkrétních oborech, které nějakým způsobem souvisely s technikou a technickým pokrokem. Toto období bylo pochopitelně poznamenáno první světovou válkou, která přinesla zcela nové problémy: zájem o samotnou vojenskou techniku, otázky technické kapacity obou válečných táborů, otázky válečného průmyslu apod. Masaryk se těmito otázkami zabývat musel a jako nevoják si musel osvojit zcela novou problematiku. Toto úsilí se mu ale více než zúročilo po válce, kdy se musel postavit čelem k řešení poválečné situace a navrhovat konkrétní řešení.

V   prvních letech Masarykovy vlády bylo vše silně pod vlivem právě skončené války. Mladá republika se potýkala s nedostatkem uhlí, dopravní techniky, bytů, bylo potřeba provést důkladnou reorganizaci armády a letectví, zřídit nová technická ministerstva. I přes obrovské množství práce, které Masaryk v letech 1918-1926 nepochybně měl, si našel čas k návštěvám mnoha podniků a technických závodů. Jak uvádí Skrach, „navštívil namátkou: Vojenský letecký ústav v Letňanech, Výzkumný ústav čsl. Průmyslu cukrovarnického, závody Bačovy ve Zlíně a Škodovy v Plzni. Prohlédl si úpravu nového řečiště Vltavy na Maninách i trati na silnici Malá Chuchle - Zbraslav. Pravidelně je informován o pracích většiny technických ústavů v republice, jako je Státní ústav hydrologický, Technické museum československé. V pravidelném styku je pan president s Aeroklubem a Autoklubem ČSR. Byl skoro pravidelným návštěvníkem Pražských vzorkových veletrhů a květnových hospodářských výstav i výstav Svazu čsl. díla atd.“.

První světová válka jasně ukázala, že po jejím ukončení lidstvo ponese těžké následky obrovských fyzických i morálních ztrát, které bude nutné napravit. Tento úkol si plně uvědomovali i českoslovenští inženýři a přišli s myšlenkou, že by bylo dobré ustavit jakési nejvyšší ústředí, které by „organizovalo technické práce vědecké i praktické"a pomohlo tak efektivněji napravovat škody způsobené válkou.

V této věci se českoslovenští inženýři obrátili na prezidenta Masaryka, poněvadž věřili, že u něj najdou podporu a pomoc. A nezklamali se. Na štědrý den, 24. prosince 1919, poslal pan prezident prozatímnímu výboru československých inženýrů památný list, ve kterém mj. píše: „Vybudování republiky vyžaduje mnohé úsilí okamžité a rychlé: vedle toho je nám však třeba zajiščovat základy, jež mají trvat do daleké budoucnosti. Vaše Akademie usiluje o takové základy."

Závěrem dopisu Masaryk s poděkováním odmítá nabízené čestné předsednictví z nedostatku času a přikládá poukázku na 1 milion korun. Považme, že v r. 1919 se plat zaměstnanců pohyboval mezi 135 a 260 K/měsíc.

Zákon č. 86 Sb. z. a n., kterým se ustavuje Masarykova akademie práce, je vydán a jednomyslně schválen již 29. ledna 1920 a 2. března 1920 vychází i nařízení č. 119 se základním řádem akademie. V 1. paragrafu tohoto zákona stojí, že „Masarykova Akademie Práce je samostatný a samosprávný ústav vědecký se sídlem v Praze. Jeho úkolem jest organisovati technickou práci k hospodárnému využívání schopností veškerého lidu i přírodního bohatství československého státu k nejvyššímu obecnému prospěchu".

Akademie byla rozdělena na šest odborů (přírodovědecký a lékařský, zemědělský a lesnický, stavebně-inženýrský, strojní a elektrotechnický, chemicko-technologický a národohospodářský a sociální). Pod tyto odbory spadalo několik ústavů, například Psychotechnický ústav, Československý svaz pro výzkum a zkoušení technicky důležitých látek a konstrukcí, Ustav pro stavbu měst, Ústav pro technické hospodářství průmyslové, Ústav pro hospodářské styky emigrační a kolonisační, Výzkumný ústav silikátový, Ústav pro použitou ornithologii v Brně a Ústav pro hospodárnost práce v zemědělství v Uhříněvsi, a dále také řada komisí. Prvky vědeckého řízení se zabýval zmiňovaný uhříněvský ústav, v něm byly například prováděny pohybové studie. Členy Masarykovy akademie práce byli nejvýznačnější českoslovenští technici, ale také někteří američtí vědci.

Masarykova akademie práce ve své podobě existovala pouhá tři desetiletí, v roce 1952 byla nahrazena nově zřízenou Československou akademií věd. Během této doby se jejími členy stalo celkem 756 osob.

Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D.

Mezi první projevy krize patřilo, že věřitelské státy začaly namísto předchozího poskytování půjček požadovat naopak splacení dluhů. Slabší státy tak byly nuceny zavést vázané devizové hospodářství nebo dokonce vyhlásit moratorium na veškeré platby do zahraničí. Zároveň došlo ke zvýšení protekcionismu v zahraničním obchodě, což chřadnoucí československou ekonomiku j eště více brzdilo. Ta přitom j iž před krizí byla poměrně značně negativně ovlivňována cly uvalenými na čs. průmyslovou produkci některými zeměmi v odvetě za vysoká tuzemská agrární cla. S Maďarskem dokonce došlo k celní válce poté, co byla v r. 1930 vypovězena čs.-maďarská obchodní smlouva.

Ekonomické problémy umocňovala rovněž asymetrická struktura čs. zahraničního obchodu. Vývoz byl totiž orientován zejména na země s vázaným devizovým hospodářstvím, zatímco dovoz se uskutečňoval především ze západních zemí, kam putovaly i splátky dluhů. Zde je třeba podotknout, že exportní struktura byla z podstatné části dána tím, že Československo v řadě parametrů během meziválečného období vůči některým vyspělejším západoevropským zemím, jako bylo Německo, Velká Británie, Francie nebo Nizozemsko, spíše mírně ztrácelo. S mnoha výrobně náročnějšími produkty nedokázalo československé hospodářství konkurovat, čehož odrazem bylo směřování značné části vývozu na méně náročné trhy, jakými byly Balkán nebo Latinská Amerika.

Hospodářská krize propuknuvší v r. 1929 byla zprvu považována za pouhý obvyklý hospodářský výkyv, tak jak tomu bylo již v r. 1926. Veřejnost o tom ubezpečoval i tehdejší mistr financí Karel Engliš. Nástup krize v ČSR byl totiž pozvolný, zaměstnanost dokonce dále rostla a kulminovala v r. 1930, kdy již krize v USA či sousedním Německu propukla s plnou silou. S postupem času se však stále jasněji ukazovalo, že oč déle jsme si v porovnání s jinými zeměmi mohli užívat relativní prosperity, o to hlubší bude ekonomický propad. Krize na ČSR dopadla veškerou svou tíží a postihla v podstatě všechna hospodářská odvětví.

V ČSR se zpočátku ekonomické potíže projevovaly hlavně zhoršením exportu. Posléze se však začal projevovat strukturní deficit československé ekonomiky, jímž byla relativní malosériovost průmyslové produkce. Tento deficit, který podstatným způsobem ovlivnil délku a hloubku krize v ČSR, se do té doby dařilo kompenzovat levnou pracovní silou, která umožňovala konkurenceschopnost čs. zboží na zahraničních trzích. Negativně se rovněž projevila již zmíněná nižší technická úroveň výroby.

V r. 1930 poklesla produkce exportně orientovaného lehkého spotřebního průmyslu, v němž pracovalo 63 procent všech v průmyslu zaměstnaných osob, o téměř 11 procent. Spotřební průmysl byl přitom soustředěn převážně v příhraničních oblastech, kde žilo mnoho Němců, což ještě zvýšilo národnostně politické napětí ve státě, které se již do vypuknutí druhé světové války nepodařilo odstranit.

Podobně jako další země také Československo se během 30. let pokusilo různými způsoby stimulovat vývoz - například devalvacemi (v letech 1934 a 1936) nebo různými exportními prémiemi. K tomuto účelu byl v r. 1934 dokonce zřízen Exportní ústav československý. Úroveň československého vývozu však i nadále zaostávala za představami vlády a přes veškeré snahy se do konce první republiky již nepodařilo dosáhnout exportní výkonnosti z konce 20. let.

Celkový objem výroby v r. 1933 - v roce nejkritičtějším - dosáhl pouze 60 procent produkce v r. 1928. V tomtéž roce také dosáhla vrcholu nezaměstnanost - lidí bez práce bylo tehdy kolem jednoho milionu. Objem československého vývozu dosahoval v r. 1933 jen 40 procent předkrizové úrovně a vyjádřen v běžných cenách byl dokonce na pouhých 30 procent.

Podíváme-li se do jednotlivých průmyslových odvětví, pak na počátku r. 1933 byla produktivita kovoprůmyslu na úrovni 35,7procenta v porovnání s r. 1929. Procentuálně se tak jednalo o největší propad v rámci celé průmyslové výroby ČSR. Velmi obtížně se s krizí vypořádával rovněž sklářský průmysl - v r. 1932 dosahovala v tomto odvětví nezaměstnanost zhruba 60 procent. Těžce postižen byl i textilní průmysl. Tato průmyslová odvětví byla nejvíce zastoupena v pohraničních regionech obydlených z velké části Němci a národnostní napětí se tak v důsledku krize ještě zvýšilo.

Celkový propad průmyslu gradoval o několik týdnů později - v dubnu 1933 -, kdy vykázal pouze 57,8procentní výkonnost ve srovnání s obdobím těsně před krizí. Známky oživení ekonomiky se objevily až o rok později a o konjunktuře můžeme hovořit až od r. 1936, a to především díky zbrojnímu průmyslu stimulovanému státními zakázkami.

Míra zadlužení, která byla vysoká již v době konjunktury, nyní ještě vzrosda. Postiženy byly především malé a střední podniky, ale potížím se nevyhnuly ani některé velké firmy. Problémy se splácením dluhů měli i zemědělci, kteří se zadlužili již ve 20. letech v souvislosti s pozemkovou reformou.

Obchodní bilance byla za první republiky nejvíce přebytková v první polovině 20. let. Pasivní začala být až v r. 1932, kdy také došlo k největšímu propadu - na úroveň 766 milionů Kč. I když v následujících letech došlo k její stabilizaci, pokles exportu i importu byl drastický. Export v r. 1933 poklesl na pouhých 28,9procent objemu z r. 1929 - z 40,4 miliardy Kč se snížil na 12 miliard Kč. Státní dluh vzrostl v r. 1929 a v r. 1937 se výrazně zvýšil - z 32,6 miliardy Kč na 46 miliard Kč.

Ve 30. letech pod tlakem několika faktorů - sílící německé konkurence, obchodních sporů souvisejících často se stupňujícím se protekcionismem, problémů spojených s clearingem, měnící se politické situace atd. - obecně poklesl význam středoevropského regionu pro československý vývoz. Německo bylo sice i nadále nejdůležitějším obchodním partnerem Československa, jeho podíl na celkovém zahraničním obchodu (jak na dovozu, tak i na vývozu) se však v důsledku nového politického kurzu v Německu zmenšoval. Ve 30. letech také pokračoval pokles podílu nástupnických zemí habsburského mocnářství na celkovém československém vývozu (po první světové válce činil jen export do Rakouska přes 30procent) a v r. 1937 činil přibližně 23 procent. Na druhé straně vzrůstal význam československého vývozu do západní Evropy a také do mimoevropských zemí, z nichž nejvíce československé exportéry lákaly Spojené státy americké.

Přestože trend sílícího zájmu o export do mimoevropských států byl naprosto zjevný a postupně narůstal podíl amerického, asijského i afrického trhu na československém vývozu, i nadále zůstával pro československé exportéry klíčový evropský trh. Pro srovnání: v r. 1930 se mimoevropské země podílely na československém vývozu přibližně 14 procenty, v r. 1937 to bylo již 26 procent.

Ve druhé polovině 30. let se již čs. hospodářství relativně stabilizovalo. Nadějnému vývoji však učinila přítrž okupace a druhá světová válka. Po zabrání pomnichovského Československa německými vojsky a v následném období protektorátu byla česká

ekonomika začleněna do německé válečné mašinérie. Již v březnu 1939 byla zavedena „nucená správa" klíčových podniků. Byly zřízeny ústřední svazy průmyslu, obchodu, řemesel a dopravy, které v podstatě určovaly objem produkce, sortiment, rozdělování surovin a prostředků. V průběhu r. 1939 nacisté plně ovládli výrobu nejdůležitějších zbrojních podniků (Škodovka, brněnská Zbrojovka, Poldovka, Vítkovické železárny apod.). Ríšskoněmecká kapitálová účast v protektorátu se během okupace zvětšila více než desetkrát a německý kapitál v následujících válečných letech pronikl i do dalších českých podniků.

Mgr. Petr Jechort

Spojenci dobře věděli, ze Škodovy závody jsou jednou z klíěových zbrojovek Německé říše, a proto bylo jen otázkou ěasu, kdy na ně udeří.

Tyto svazy výrobním závodům určovaly například objemy produkce nebo příděly surovin. Nacisté velmi rychle dosáhli plné kontroly nad výrobou nejdůležitějších zbrojních podniků (Škodovy závody, Zbrojovka, Poldi či Vítkovické železárny) a plně je podřídili svým válečným potřebám. Vliv Němců však nebyl jen silový, ale i investiční, neboť německá kapitálová účast se v československých podnicích za dobu okupace zvětšila více než desetkrát. Začněme osudy plzeňské Škodovky. Ta se záhy po okupaci stala součástí závodů Hermanna Goringa (Reichswerke AG fůr Erzbergbau und Eisenhútten „Hermann Góring“ - tyto závody patřily k základním pilířům německého zbrojařského průmyslu) a její výrobní program se rychle transformoval tak, aby vyhovoval válečným potřebám Německa. Mezi stěžejní produkty Škody náležely lehké tanky, konkrétně modely LT 35 a LT 38. Model LT 35, který se vyráběl již od roku 1935, však kvůli složitě zkonstruovanému podvozku trpěl značnou poruchovostí. V roce 1938 byl proto nahrazen modelem LT 38, který po okupaci zařadila do své výzbroje i německá armáda. Celkem pro ni bylo za války vyrobeno 1 335 kusů těchto tanků a ty se zúčastnily invazí do Polska, Francie, Belgie, Nizozemska a také do SSSR.

Ve Škodovce se vyráběly rovněž licencované zbraně nebo jejich součástky, například velká část komponentů pro německý obrněný transportér SdKfz 251, vyvinutý firmou Hanomag. Transportér byl vyráběn ve 23 modifikacích pro Wehrmacht i pro Waffen SS. Po válce se tyto vozy staly součástí výzbroje československé armády pod označením HKL6, lidově se jim říkalo „Hakl“.

Spojenci dobře věděli, že Škodovy závody jsou jednou z klíčových zbrojovek Německě říše, a proto bylo jen otázkou času, kdy na ně udeří. Němci se na vzdušné útoky připravovali - v roce 1943 byla mezi obcemi Vochov, Křimice a Vejprnice pro oklamání spojeneckého letectva vybudována dřevěná maketa závodů včetně imitace jeho hutního provozu. Tato lest nebyla nijak nová, makety měst se k odlákání náletů používaly již za první světové války. Škodovce však kamufláž příliš nepomohla, protože na sklonku války, 25. dubna 1945, se závody a spolu s nimi i velká část Plzně staly terčem masivního spojeneckého bombardování. Přes 500 amerických letounů shodilo na Škodovku, která německé armádě v té době dodávala asi 30 procent zbraní, 5 000 tříštivých, zápalných a fosforových bomb. Celkem 29 objektů Škodovky bylo totálně zničeno a 21 těžce poškozeno.

Po druhé světové válce byl koncern Škoda zestátněn a automobilka, zbrojovka i letecká továrna od něj byly odděleny tak, aby se plzeňský podnik (pod který byly postupně začleňovány nebo od něj oddělovány další strojírenské podniky) věnoval zejména těžkému, investičnímu a dopravnímu strojírenství.

Za války vyráběla zbraně pro Wehrmacht a Waffen SS i brněnská Zbrojovka. I ta byla při spojeneckém bombardování Brna v roce 1944 vážně poškozena, ale válku přečkala. V druhé polovině 40. let přešla na výrobu motorů, zbraní a traktorů. Již v listopadu roku 1945 byl vyroben prototyp traktoru Zetor Z-25. Název Zetor vznikl spojením písmene „Z“ jako „Zbrojovka" a posledních dvou písmen slova „traktor".

Kladenská Poldina huť před druhou světovou válkou vyvážela do téměř 40 zemí. Intenzivní bombardování na konci války se jí vyhnulo, protože vyráběla především klikové hřídele pro německé letectvo, ale Góringova Luftwaffe již na konci války neznamenala prakticky žádnou hrozbu. Po roce 1945 se Poldi stala součástí národního podniku Spojené ocelárny, který se stal jedním z nejvýznamnějších průmyslových gigantů v Československu.

Ve Vítkovických železárnách, které byly rovněž součástí závodů Hermanna Goringa, se během války vyráběly součásti proslulých raket V-l a V-2 a také munice. Moravská Ostrava byla pro nacisty strategická právě kvůli velkému průmyslovému potenciálu a patřila k prvním okupovaným městům Československa v březnu 1939. Důležitost železáren potvrdila výstavba kamuflážní makety, která vznikla poblíž Háje-Smolkova a Koutů na Hlučínsku. Z napodobeniny hutí se dokonce kouřilo a dřevěné tovární haly a komíny byly osvětlené. Američané se ale zmást nenechali a na konci srpna 1944 provedli masivní bombardování celého ostravského regionu, přičemž částečně byly zasaženy i Vítkovické železárny. Poškozena byla elektrická síť a železniční síť, ale jednalo se jen o nepřímé škody, které sice zbrojní výrobu omezily, nikoli však nějak zásadně. Po roce 1945 byly železárny zestátněny a později také přejmenovány. Hlavní úsilí bylo v poválečné době směřováno do budování nových kapacit v Kunčicích (Nová huť Klementa Gottwalda) a v Třinci (Třinecké železárny). Samotné Vítkovice se dočkaly modernizace až v 60. letech.

Spojenecké nálety v závěru války v některých regionech poněkud paradoxně podnítily industrializaci. Němci se totiž snažili svoji klíčovou výrobu přesouvat z velkých průmyslových, a tedy bombardováním silně ohrožených měst do odlehlejších lokalit. Díky tomu tak například v Trutnově byly položeny základy tamního elektrotechnického průmyslu. Přesídlila tam totiž z Berlína firma AEG, která obsadila do té doby opuštěnou přádelnu lnu. Do válečné výroby se zapojily i četné sudetoněmecké textilní továrny.

S obsazením pražské strojírenské firmy CKD spadlo nacistům do klína i 150 kusů již hotových lehkých tanků LT vz. 38. Podnik, který Němci přejmenovali na Bohmisch-Máhrische Maschinenfabrik AG (BMM), patřil mezi klíčové zbrojovky, jež se jim po březnové okupaci podařilo ukořistit. BMM vyráběla hlavně zbraně pro Wehrmacht, například tank Pz-38 (t) či stíhač tanků Hetzer. Strojírny vyrobily celkem 1 316 těchto strojů, které pod označením PzKpfvv 38 (t) A-G bojovaly až do roku 1942 na všech bojištích včetně Afriky, podobně jako další původně československý tank PzKpfw 35 (t). Radu tanků PzKpfw 38 (t) pak převzali nacističtí spojenci: Rumuni, Maďaři či Slovenský stát. Při americkém náletu 25. března 1945 byl podnik těžce poškozen. V roce 1946 byl podnik znárodněn a navrátil se ke svému původnímu názvu CKD.

Dalším klíčovým průmyslovým podnikem předválečného Československa byly smíchovské Ringhofferovy závody. I ty se za války pod názvem Závody Ringhoffer Tatra a. s. Praha výrazně podílely na zbrojní výrobě. V tomto případě se však nejednalo o vynucené převzetí do německých rukou, neboř rodina Ringhofferova sama požádala o říšskoněmecké státní občanství. Posléze někteří její členové vstoupili idoNSDAP.

V čele podniku tehdy stál Hanuš Ringhoffer, který byl současně generálním ředitelem pivovaru Velké Popovice a viceguvernérem ČNB. Spolu s bratrem Františkem vlastnil také měděné hamry a válcovny v Kamenici a řadu velkostatků. Hanuš Ringhoffer zřejmě nebyl přesvědčeným nacistou a během okupace byl dokonce členství v NSDAP zbaven, protože se zjistilo, že před válkou působil v diplomatických službách Československa a byl i čestným legionářem. Za války se však pravděpodobně z důvodu obrany svého strojírenského impéria rozhodl velmi těsně spolupracovat s Němci. Po válce za toto rozhodnutí pikal - celá jeho rodina byla odsunuta do Rakouska a Hanuš byl internován v táboře Můhlberg an der Elbe, kde v prosinci roku 1946 zemřel. Po znárodnění dostaly Ringhofferovy závody nový název Tatra n. p. závod Smíchov. Ústředí s hlavní konstrukční kanceláří sídlilo v Praze, výrobní závody se nacházely v Kopřivnici, na Smíchově, v České Lípě, Kolíně a Berouně. V roce 1948 byla do koncernu začleněna i Popradská vozovka, strojáreň a pilnikáreň (dnešní Tatravagónka).

Po válce v rámci procesu znárodnění a zásadní restrukturalizace československého průmyslu vznikaly - často nepříliš koncepčně - i zcela nové podniky. Jedním z nich byl národní podnik Tesla. Ten byl utvořen zestátněním a spojením 16 původně samostatných firem, přičemž šlo bud o československé podniky, nebo - a to častěji - o pobočky zahraničních koncernů. Mezi těmito firmami byly například i Elektrotechna, Radiotechna - tedy firmy, které na počátku 30. let založil v Praze německý koncern Siemens -, ale i samotný Siemens-Halske a bratislavský Siemens-Radio.

Závěrem je třeba říci, že znárodnění velkých průmyslových podniků, dolů a bank bylo, jak uvádí například J. Kuklík ve své knize „Mýty a realita tzv. Benešových dekretů", již během války programem nejen komunistů, ale i dalších obnovovaných českých politických stran, zejména národních socialistů a demokratů. Politickou a intelektuální podporu získalo znárodnění i dobovým vyzdvižením spojení „demokracie hospodářské s demokracií politickou", jak o tom často hovořil prezident Edvard Beneš. Znárodnění určitých odvětví průmyslu bylo navíc chápáno jako záruka, že se nebudou opakovat ekonomické problémy 30. let.

Mgr. Petr Jechort