Ing. Jiří Hanzelka

Narozen:     24. prosince 1920 ve městě Štramberk
Úmrtí:         15. února 2003 (ve věku 82 let) v Praze

Narodil se na kopci Kotouč u Štramberka v domě, který patřil správě vápencových lomů. Ve věku tří let se s rodiči přestěhoval do Kopřivnice kde jeho otec pracoval v automobilce Tatra jako dělník ve vývojovém oddělení; příležitostně také závodil jako spolujezdec Josefa Vermiřovského. V letech 1925 až 1930 bydleli v Bratislavě, poté se přestěhovali do Prahy.

Vystudoval obchodní akademii a po maturitě (1938) začal studovat Vysokou obchodní školu. Protože ale na začátku druhé světové války došlo k uzavření českých vysokých škol, mohl ji ukončit až v r. 1946. Mezitím byl nasazen na zemědělské práce do Zhoře u Tábora kde při úrazu na statku přišel o prst. Na škole studoval s Miroslavem Zikmundem, který byl jeho partnerem na cestách i spoluautorem jejich knih.
V letech 1947 až 1950 podnikl spolu s M. Zikmundem cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Celou tuto výpravu absolvovali společně ve voze značky Tatra T 87.

Po návratu do Československa se roku 1954 oženil a později se mu narodily dvě děti, syn Jiří a dcera Hana. Roku 1958 věnoval svůj dům v Gottwaldově tomuto městu s podmínkou, že v něm budou zřízeny dětské jesle.

Druhou cestu, již s doprovodem, podnikli ve dvou vozech Tatra 805 v letech 1959 až 1964. Při této výpravě projeli Asii a Oceánii. Také na této cestě shromáždili velké množství dokumentárního materiálu. Krátce po návratu zemřela na rakovinu jeho žena. Jako přesvědčený sociální demokrat a v naději, že komunistické straně se může zdařit reforma politického systému, roku 1963 vstoupil do KSČ.

Jako člen KSČ i v roce 1968 stál na straně tzv. reformních komunistů, účastnil se aktivně protestních akcí na podporu pražského jara a stal se jednou ze známých symbolických postav tohoto protestu. Proto mu bylo v roce 1969 znemožněno dále publikovat a účastnit se veřejného života. Po dlouhou dobu nesměl J. Hanzelka ani dostat oficiální zaměstnání, tím spíše, že v roce 1977 podepsal Chartu 77. První zaměstnání dostal až roku 1983 kdy začal jako sadař v podniku Sady lesy zahradnictví prořezávat stromy v pražské Seminářské zahradě. O čtyři roky později se přestěhoval do Sedla u Jindřichova Hradce. Jiří Hanzelka je pohřben na hřbitově sv. Jiljí v třeboňském parku u Domanína.

111 000 kilometrů s Tatrou 87

Tatra 87 je automobil vyšší třídy vyráběný československou automobilkou Tatra v letech 1937 až 1950. Jde o luxusní aerodynamický automobil, následníka modelu T 77 A. Své kvality prokázala Tatra 87 v letech 1947 – 1950, kdy s tímto vozem stříbrné barvy podnikli Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Podle amerického listu The New York Times je sběratelským autem roku 2010, když porazila silnou konkurenci 651 vozů.

Ing. Miroslav Zikmund

Narozen:     14. února 1919 v Plzni

Svou první velkou cestu podnikl v šestnácti letech s bratrem na Podkarpatskou Rus, která byla v období první republiky součástí Československa. Po maturitě (1938) začal studovat Vysokou obchodní školu. Protože na počátku druhé světové války němečtí okupanti uzavřeli české vysoké školy, mohl ji ukončit až v r. 1946. Na škole studoval s Jiřím Hanzelkou, který byl jeho partnerem na cestách i spoluautorem jejich knih.

V letech 1947–1950 podnikl spolu s J. Hanzelkou cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Celou tuto výpravu absolvovali společně vozem Tatra 87. Z této cesty bylo rozhlasem odvysíláno přes 700 reportáží. Na této cestě udělali velké množství fotografií a natočili množství filmového materiálu, jehož dokumentární cena je značná. Afrika byla tehdy pod nadvládou evropských koloniálních mocností. O komunistickém puči v Československu v únoru 1948 se dozvěděli v Belgickém Kongu, kde místní tisk věnoval události ve střední Evropě jen malou pozornost. V libyjské Syrtě měla po sabotáži jejich tatrovka havárii, v Egyptě přenocovali na vrcholu Cheopsovy pyramidy, v Tanganice vystoupali na vrchol Kilimandžára, v konžském pralese se setkali s Pygmeji, z Kapského města se přeplavili lodí do Buenos Aires, v Riu de Janeiru na pláži Copacabana se Zikmund málem utopil při koupání v moři, v Ekvádoru, kde uvažovali o emigraci z Československa, se setkali s lovci lebek z kmene Šuárů.

Podle Zikmunda byl svět v době jejich cesty do Afriky a Jižní Ameriky bezpečnější. Během africké cesty navštívili například Italy ovládané Somálsko, které je na počátku 21. století zhrouceným státem nebezpečným pro cizince. Nejnebezpečnější situaci v Africe zažili Zikmund a Hanzelka v Habeši, kde je přepadli lupiči.

V roce 1953 se oženil s operní pěvkyní a sólistkou Národního divadla Evou Zikmundovou, se kterou má syna Miroslava.

Druhou cestu, již s doprovodem, podnikli ve dvou upravených nákladních vozech Tatra 805 v letech 1959–1964. Při této výpravě projeli Asii a Oceánii. Také na této cestě shromáždili velké množství dokumentárního materiálu. Při druhé cestě navštívili například Turecko, Sýrii, Pákistán, Indii, Cejlon, Barmu, Kambodžu, Indonésii, Japonsko nebo Irák. Zikmund později uvedl: „V málokteré zemi jsme se cítili tak dobře a tak bezpečně jako v Iráku.“ Během cesty po indonéských ostrovech se dostali až na Západní Novou Guineu, kterou Indonésie získala krátce předtím od Nizozemí a později anektovala. Při plavbě ze Sumatry do Japonska zažil Zikmund rovníkový „Neptunův křest“. Procestovali velkou část Sovětského svazu, od Tiksi na severu Jakutska až po Pamír v Tádžikistánu. Nemohli navštívit Čínu, protože v 60. letech za vlády Mao Ce-tunga vypukla mezi Čínou a sovětským blokem roztržka.

V roce 1968 se postavil na stranu tzv. „reformních komunistů“, proto mu bylo v roce 1969 znemožněno dále publikovat a účastnit se veřejného života.

Po roce 1989 začal znovu cestovat do zahraničí. V roce 1991 se vydal do Japonska, v roce 1992 do Austrálie a v roce 1994 na Nový Zéland. V roce 1996 se účastnil s dokumentaristou Milanem Maryškou expedice „Sibiř – peklo, nebo ráj“, ze které vznikl stejnojmenný čtyřdílný dokumentární cyklus. V roce 2000 podnikl cestu na Srí Lanku a Maledivy a také do USA.

V roce 1993 byla Zikmundovi a Hanzelkovi udělena za celoživotní dílo Cena E. E. Kische, v roce 1999 převzali z rukou českého prezidenta Václava Havla Medaili Za zásluhy II. stupně. Již dlouhou dobu žije ve Zlíně a v roce 2014 mu byl udělen čestný doktorát Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V témže roce dne 28. října mu český prezident Miloš Zeman udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.