Vzestup křesťanství ke státnímu náboženství trval přibližně 300 let. Rychlému šíření křesťanské víry napomáhaly židovské obce v diaspoře, které se staly prvními jádry nového náboženství. Nová víra vycházela v ústrety touze utiskovaných společenských vrstev po humánním a sociálním náboženství, které by jim poskytlo naději na vysvobození. Všeobecná tolerance a filozofický Synkretismus pozdně antické společnosti zase usnadnily pronikání křesťanství do vyšších vrstev. Šíření nových myšlenek konečně napomohla i organizační jednota Římské říše. Odmítání kultu zbožštělého císaře vyvolalo konflikt se státní mocí.

Velké pronásledování křesťanů za Décia, Valeriána a Diokleciána bylo pokusem prosadit poslušnost vůči státu absolutní mocí.

Konstantin Veliký vyvodil po ztroskotání Diokleciánovy reformy státu důsledky i z jeho neúspěšné náboženské politiky a ve svém tolerančním ediktu milánském z roku 313 povolil úplnou svobodu vyznání. Když roku 333 přeložil svou rezidenci do Konstantinopole, posunulo se politické těžiště říše na východ. V roce 391 nechal císař Theodosius uzavřít pohanské svatyně a křesťanství prohlásil státním náboženstvím. Bezprostředně po jeho smrti dochází k rozdělení říše na západní a východní.

Křesťanské obce zpočátku užívaly k slavení eucharistie upravené soukromé byty. Příklad takové přestavby rodinného domu na domácí kostel se zachoval v Důra Európos z doby před rokem 256. Po roce 313 začínají křesťané budovat pamětní stavby nad hroby mučedníků a kostely pro své obce. Inspirují se přitom stavebním typem římské baziliky, kterou přizpůsobí liturgickým a lokálním potřebám. Ojediněle se vyskytnou i centrální stavby, jako byl Konstantinův Zlatý oktogon v Antiochii, velkolepá stavba s pozlacenou kupolí, nebo později katedrála v Bosře v Sýrii (512/13).

Vedle biskupských a obecních kostelů byly na významných místech, jako například nad Kristovým hrobem v Jeruzalémě nebo nad místem narození Krista v Betlémě, zřizovány pamětní kostely. Zde se prosadil stavební typ baziliky ve tvaru kříže, jak dokládá Martyrion sv. Babyly v Antiochii nebo klášterní kostel postavený k poctě sv. Simeona Stylity v Kalat Siman v Sýrii, který spojuje čtyři baziliky rozmístěné do kříže s centrálním oktogonem.

S císařem Justiniánem (527-565) přichází nový způsob budování církevních staveb, v němž se ústředním prvkem korunujícím stavbu stane kupole. Vyskytuje se i řazení kupolí za sebou nebo jejich seskupování, jak to mu bylo u chrámu sv. Apoštolů v Konstantinopoli nebo u baziliky sv. Jana v Efesu.

Většinou byla ale kupole chápána jako završení jednoty půdorysu, vnitřního prostoru a stavebního tělesa. Vrcholem technické smělosti se stala kupole chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli. Nezvykle plochá kupole proražená 40 okny jako by byla nesena pouze dvěma půlkupolemi na východě a západě.

Ve skutečnosti spočívá na čtyřech mohutných nosných obloucích nad mohutnými pilíři, které dělají spíše dojem stěny. Bylo zde vytvořeno úplně nové řešení prostoru, které rozhodně nelze redukovat na pouhé spojení baziliky a centrály. Ve vnitřní výzdobě kostelů se uplatnila především mozaika a nástěnná malba ve spojení s mramorovou inkrustací.

Raně byzantská epocha vyústila do ikonoklasmu, v jehož průběhu vzniklo jen málo kulturních hodnot. Až středně byzantské období nastartovalo další trvalý rozvoj umění. Vynikajícím příspěvkem makedonské dynastie bylo vytvoření nového typu chrámové architektury, tzv. kupolové baziliky. Jejím nejranějším příkladem je Nea neboli Nový chrám na území císařského paláce v Konstantinopoli. Dochoval se severní chrám Lipsova kláštera z lel 907/908 v Konstantinopoli a kostel Myreleion, krátce po roce 923. Rozšířený typ osmioporového chrámu má své nejvýznamnější zástupce v klášterním kostele Hosios Lukas z 1. čtvrtiny 11. století a v kostele v Dafni nedaleko Delf. V období Komnenovců se stavba kupolových kostelů změnila. Klenba nyní spočívá na čtyřech rohových pilířích a kolem tohoto jádra je veden ochoz, spojený s centrálním prostorem vestavěnými sloupovými arkádami. Příkladem je kostel Bohorodičky Pammakaristos v Konstantinopoli. Také vnější stěny kostelů jsou stále více strukturovány a členěny, především rozmanitým kladením cihel nebo také střídáním cihel s vápencovými bloky, čímž vzniká efekt polychromie.

Dobytí Konstantinopole křižáky při jejich čtvrtém tažení v roce 1204 mělo za důsledek exodus byzantských umělců do menších států, které se již dříve vymanily z područí Byzance, například do říše srbských Nemanjičů. 1265 převzal vládu v Konstantinopoli do svých rukou rod Palaiologovců z Nikáje. Ti přinášejí do architektury zjemnění forem, jinak spíše zachovávají staré a osvědčené. V tomto období vznikají nejvýznamnější díla byzantské malby a mozaiky.