Název gotika vymyslel italský umělec a životopisec Giorgio Vasari v 16. století. Posměšně jím označuje temný věk architektury před renesancí. Pro Vasariho je to sloh Gótů, barbarů, který je v rozporu s antickou tradicí.

Gotika jako sloh zahrnuje vývoj umění mezi léty 1140-1500. Vyšla z Francie a rozšířila se odtud do celé Evropy. Gotické umění vykazuje velké množství specifických místních stylů a interpretací. Poslední staletí středověku jsou charakterizována silnými pluralistickými tendencemi. Pronikání gotiky do Evropy bylo nerovnoměrné. Zatímco do Anglie se nový sloh dostává už ve 2. polovině 12. století, v německých zemích a střední Evropě se začíná prosazovat až v polovině 13. století.

Roku 1137 začal opat Suger přestavovat opatský chrám v Saint-Denis nedaleko Paříže, který byl místem posledního odpočinku francouzských králů. Ve stejné době byla z příkazu arcibiskupa Henriho Sangliera (1122-1142) zahájena přestavba katedrály v Sens. Obě tyto zakladatelské stavby evropské gotiky stojí v záměrném kontrastu k románské architektuře. Jejich tvarové a konstrukční prostředky nejsou úplně nové a byly jednotlivě použity již na jiných místech, například v normanských a burgundských klášterních stavbách. Nové je spojení těchto prvků do konstrukčního systému, který vnesl do architektury dosud nepoznané množství světla a elegance.

V Île-de-France a okolí dochází ve 12. století k velmi rušné stavební činnosti (katedrály v Senlis, Noyonu nebo Laonu). Stavba Notre-Dame v Paříži je přelomová. Od tohoto okamžiku se základním stavebním principem stane úsilí o dosažení co největší výšky vnitřního prostoru (výška klenby 35 metrů). Katedrála v Chartres pak uzavírá raně gotickou dobu experimentů.

Od roku 1211 se v Remeši buduje nová korunovační katedrála francouzských králů. Poprvé se zde uplatní okenní kružba, velká okna s vitrážemi jsou nejen zdrojem světla, ale i působivou dekorací. Poslední z vrcholně gotických katedrál je katedrála budovaná od r. 1220 v Amiens.

Trojlodí opatského kostela Saint-Denis vytvořené 1231 architektem Robertem de Montreuil stojí na počátku tzv. rayonnantní gotiky, vyznačující se jemnějšími kružbami a ještě prosvětlenějším interiérem. Nejslavnějším příkladem této architektury je patrová palácová kaple Sainte-Chapelle v Paříži, postavená v letech 1241-1248. Snaha vyhnat architekturu do stále větších výšek skončila v roce 1284, kdy se zřítil chór katedrály v Beauvais budovaný od roku 1247. V 15. století nastává poslední rozkvět francouzské gotiky v tzv. flamboyantním (plaménkovém) stylu. Architektura se vyžívá v rafinovaných ornamentech pokrývajících celé části staveb, klenby nabývají nejrozmanitějších forem.

Francouzská architektura byla příkladem pro další země. Úzké vztahy měly k Francii Flandry, což dokládá např. katedrála v Tournai. Gotické tvarosloví přejímají i velké profánní stavby. Ve 14. století si bohatá flanderská města jako Bruggy, Gent a Brusel budují výstavné radnice.

Počátek anglické gotiky (Early English) se klade do roku 1175. V tomto roce započala stavba katedrály v Canterbury, kterou prováděl francouzský stavitel Guillaume de Sens. V raných gotických stavbách zůstávají zachovány typické anglické prvky, jako je pravoúhlý chórový závěr nebo výrazná věž nad křížením lodí. Nový směr vývoje anglické gotiky přinášejí vějířovité klenby. Prvním vrcholným dílem v tomto směru je kapitula katedrály v Exeteru (dokonč. 1230). Ke konci 13. století anglická gotika hýří fantazií (Decorated Style). Převažují silně kroužené tvary. Dekorace se skládá z velkého množství drobných, stylizovaných listových vzorů.

Jako reakce na přebujelou zálibu v dekoraci vzniká kolen roku 1330 perpendikulární styl (Perpendicular Style), racionální systém, jehož hlavním motivem jsou pravoúhlá pole s vepsanými lomenými oblouky s nosy. Smyslem je mnohonásobné opakování téhož motivu. Příkladem náročné architektury pozdně gotické doby v Anglii jsou King’s College Chapel v Cambridge (1508-1515) a Henry VIFs Chapel (1502-1512) ve Westminster Abbey.

V Německu dominuje až do poloviny 13. století pozdně románský sloh podmíněný štaufskou mocenskou politikou. O šíření gotiky se zde zpočátku zasloužili politicky nezávislí cisterciáci (Heisterbach, Eberbach, Maulbronn).

Významnou úlohu sehrály ve 2. polovině 13. století stavby žebravých řádů (naj>ř. dominikánské kostely v Esslingenu a v Režně, františkánský kostel sv. Martina ve Freiburgu). Nejranějšími čistě gotickými stavbami v Německu jsou kostel sv. Alžběty v Marburgu (1235-1283) a kostel P. Marie v Trevíru (zač. 1243). Obě stavby jsou zcela osobitou interpretací francouzské stavební techniky. Kolínský dóm (chór započat 1248, vysvěcen 1322) je první stavbou v ryze francouzském duchu.

Značný vliv na jihoněmecké země měla katedrála ve Štrasburku. Podle ní byl postaven například dóm ve Freiburgu. V polovině 13. století proniká francouzská katedrální gotika i do severního Německa (např. chrám P. Marie v Lúbecku). Přírodní kámen zde bývá často nahrazen režným cihlovým zdivém.

Vedle sakrálních staveb vznikají v německých městech také stavby profánní, jako jsou radnice a výstavné měšťanské domy, demonstrující sebevědomí městského patriciátu. Marienburg ve Východním Prusku (1280) a Albrechtsburg v Míšni (1471-1483) jsou příkladem šlechtických rezidencí, které pomalu ztrácejí svůj pevnostní charakter. Do Itálie přichází gotické tvarosloví zpočátku prostřednictvím hnutí žebravých řádů (např. S. Francesco v Assisi). Vzhledem ke kazatelskému zaměření těchto řádů jsou jejich kostely charakteristické prostorným interiérem a skromnou výzdobou, odpovídající slibu chudoby. Gotických dómů je málo a představují vesměs vlastní interpretaci gotiky. Nejvíce byl západoevropskou gotikou ovlivněn dóm v Miláně, jehož stavba začala v roce 1386.