Pojmem „románské umění“ označujeme první uměleckou epochu středověku v římskokatolické Evropě. Zahrnuje předrománské či karolínské umění a na něj navazující románský sloh, který trval od 11. do 13. století. Slovo „románský“ mělo původně vyjadřovat římsko - antický původ předgotického stavitelství.

Vyjma fortifikačního stavitelství a falcí nemá románská profánní architektura nijak velký význam. Sakrální stavby naopak vykazují obrovskou rozmanitost forem. Odrážejí se v nich politické dějiny i rozdílně se vyvíjející stavební tradice jednotlivých regionů. Nové impulsy se šířily podél poutních cest, s vandrujícími skupinami zedníků i činností reformních řádů, jako byli cisterciáci.

Obecně je tato epocha ve znamení oblouku: v mezilodních arkádách, na portálech, klenebních pasech, slepých a ozdobných arkaturách. Příznačné je zdůrazňování zdi. V tom spočívá základní odlišnost od následující gotiky.

Středem zájmu je bazilika, stavební typ pocházející z antiky. Pozornost architektů je upřena především na oba její závěry, východní i západní. Západní přístavby baziliky jdou daleko nad rámec praktické potřeby. Budují se věže i celé skupiny věží.

Jako protiváha se mohou věže objevit ve východní části baziliky. Nad kryptou ve východní části vzniká množství různých řešení s příčnou lodí, se stupňovitými či vedlejšími chóry, ochozy a apsidami. Mezi technické vymoženosti románské architektury patří křížová klenba s pasy a křížová žebrová klenba. Vedle baziliky se staví i centrály a síňové kostely.

V konstrukcích kleneb vynikala především Francie. Velký vliv na rozvoj zdejší architektury měla stavba druhého klášterního chrámu v Čluny (954-981), a to jak celkovým řešením, tak jednotlivostmi, například vedlejšími chóry či věncem radiálních kaplí v závěru.

V Saint-Rémi v Remeši (1049 vysvěcen, goticky zaklenut) byly emporové otvory do hlavní lodi vyřešeny jako dvojarkády pod jedním přesahujícím obloukem, tzv. biforium. Tento způsob se velmi rozšířil. Zaklenutí celých kostelů valenou klenbou vyšlo z jižní Francie a šířilo se nejprve do Španělska. V Akvitánii se rozvinul typ byzantských kupolových kostelů.

Hlavní loď byla zaklenuta řadou kupolí na pendantivech, které se zvedaly nad pilířovými arkádami, jako je tomu v katedrále v Angouléme. Burgundská škola se proslavila stavbou třetího chrámu v Čluny (počátek 1088).

Nikdy nepřekonané rozměry kostela, pětilodí a čtyři věže na východní straně dokládají velmocenské postavení Clunyjských. Další stavby, jako je katedrála v Atunu, už jenom mírně obměňují tento půdorys.

Sálská dynastie v Německu pokračuje v otonských tradicích. Utáví se dvouchórové kostely (např. Reichenau nebo St. Gallen), v interiérech se uplatňuje tzv. saské střídání podpor, například v klášterním kostele v Quedlinburgu (1070) nebo průběžná příčná loď jako u klášterního kostela v Hersfeldu z r. 1037. Charakteristickými stavbami německého románského období se stanou mohutné dómy s pilířovými nebo sloupovými arkádami, jako například ve Wůrzburgu nebo v Kostnici. Dóm ve Špýru překonává jako architektonická idea všechny ostatní románské stavby. Kostel, jehož stavba začala roku 1025, byl určen za pohřebiště sálských císařů a tím i za centrum říše, jejíž panovníci neměli stálé rezidenční místo. Majestátní vzhled získal dóm za císaře Jindřicha IV. po roce 1080 zaklenutím střední a bočních lodí pomocí vázaného systému a konstrukcí trpasličí galerie na vnějšku stavby.

Vázaný klenební systém, při němž jednomu klenebnímu poli prostřední lodi odpovídají dvě klenební pole bočních lodí, se stal typickým pro architekturu v Porýní kolem Kolína a Maria Laach. Jako zvláštní forma zde vznikl trikonchos (Kolín n. Rýnem, Sv. Apoštolově). Bez větší odezvy v Německu zůstala stavební škola z Hirsau, jejíž vedlejší chóry se otevírají do prostřední lodi dvojitými arkádami. Štaufské umění zastupuje dóm ve Wormsu. Právě pro románské umění naTiorním Rýnu je příznačná žebrová klenba s pasy. Za Jindřicha Lva vznikly cihlové klenby katedrál misijních biskupství Ratzeburg, Lůbeck a Schwerin.

V Itálii končil v 11. století byzantský vliv. V    té době se v Lombardii začaly stavět klenuté katedrály na vázaném půdorysu, který italská architektura převzala ze Špýru a poprvé jej uplatnila na dómu v Modeně. Pro italskou románskou architekturu jsou ovšem příznačné i časté centrály s náročnými dekorativními arkaturami. Při stavbě věží dávali

Italové přednost samostatně stojícím kampanilám (např. u opatského kostela v Pompóse). Vzhledem k nepřerušené antické tradici u románských kostelů v Toskáně se mnohdy hovoří o protorenesanci. Nej vyšší úrovně dekoru dosáhli stavitelé v Apulii (Bari, Siponto, Bitonto). Na Sicílii se v důsledku byzantských tradic a normanského stavitelství vytvořil svérázný slohový konglomerát.