Římské umění vděčí za svou velikost především dvěma svým učitelům, a to Etruskům, od nichž římští stavitelé převzali technické konstrukce, a Řekům, kteří Římanům předali své umělecké tvarosloví.

Etruskové přišli s největší pravděpodobností z východu. Země, kde se usadili, dostala po nich jméno Toskána. Na pohřebišti v Cerveteri se našly sarkofágy s víky, na nichž jsou sochy zemřelých v životní velikosti vytvořené z pálené hlíny. Takové nálezy dokládají vysokou kulturní úroveň tamních obyvatel. Etruskové, jak nás zpravuje Vitruvius Pollio, ovládali techniku pravé klenby. Cihly nebo kameny klínovitého tvaru zdili do půlkruhového oblouku.

Řazením oblouků za sebou dokázali vytvořit valenou klenbu. Začátky římské architektury naproti tomu byly značně primitivní. V nejstarších vrstvách osídlení na Palatinu se našly oválné chýše ze dřeva, proutí a slámy. Vesnice byla oddělena od polí a ostatní krajiny příkopem a palisádou. Když se Římané na konci 6. st. př. n 1. osvobodili z područí králů a etruské nadvlády, nastala doba rozvoje a expanze římského městského státuJ Politickou formou se stala republika. Okolním kmenům byly vnuceny spojenecké svazky nebo byly ovládnuty násilím. Politicky si

Římané podmanili i Řeky a využili jejich kulturní potenciál. Postupně se celá Itálie „romanizovala“. V zápase o světovládu proti Kartágu se Římanům otevřela cesta k ovládnutí celého Středomoří. Zámořská území byla připojována jako provincie.

Caesar dobyl Galii, Augustus posunul hranice impéria až k Rýnu. Za císaře Trajána (97-117 n. 1.) dosáhla římská říše největší rozlohy. S Hadriánem nastupuje fáze konsolidace říše. Od poloviny 2. století n. l. se římské impérium dostává stále více do defenzívy. Pohraniční války ve 3. a 4. století n. 1., ale také prohlubující se hospodářská krize vedou k úpadku říše. Císař Dioklecián se pokusil o reformu státu prostřednictvím decentralizace moci. Město Řím tím přišlo o své ústřední postavení. Když císař Konstantin Veliký roku 330 prohlásil Byzantion pod jménem Konstantinopolis za nové hlavní město, započal proces, který za vlády Theodosia I. roku 395 vedl k rozdělení říše na Východní a Západní.

Římské státní umění vzniklo až v augustiniánské době, kdy měl být s jeho pomocí oslavován císařský dvůr. Vedle řeckých vlivů se objevuje i vlastní římský přínos do architektury a výstavby měst. Projektují se monumentální stavby, paláce, chrámy, fóra a divadla. Mezi veřejnými stavbami zaujímají zvláštní postavení lázně, jako ztělesnění velkoměstského způsobu života.

Na venkově se stává římský statek, villa rustica, příkladem spojení užitkové architektury a obytného domu, který nesl jako panský dům označení villa urbana. Jeho protikladem je villa suburbana, přepychová předměstská vila, kterou si městská nobilita stavěla ve volné příměstské krajině.

Vyspělá cihlová stavební technika umožnila budování velkých konstrukcí, jakými byly mosty a akvadukty, které přiváděly do měst vodu z okolí. Římské architektonické formy baziliky a centrály (hrobky) byly převzaty křesťanským uměním a staly se vzorem pro západní stavitelství až do dnešní doby.

Vedle staveb, jejichž funkce a tvar jsou v rovnováze, vytvářeli Římané i ryze dekorativní stavby sloužící reprezentativním účelům. Zde využívali především prvků klasických sloupových řádů. Patří k nim vítězné oblouky, které si od 2. století př. n. 1. stavěli v době republiky vojevůdci, v době císařství senát či samotní císařové.