Francouzské označení epochy „renaissance“ je odvozeno z latinského „renascere“ (= znovu se narodit). Obecně jím rozumíme znovuzrození minulé kultury (srov. Augustova nebo karolínská renesance, toskánská protorenesance). V dějinách umění označuje pojem renesance obrození antiky, epochu, která vystřídala gotiku. Oživení antických tradic vychází z Itálie, kde renesance nastupuje počátkem 15. století a končí 1520/30 manýrismem. Základní charakteristikou renesančního umění je objevení lidské osobnosti.

Individuum, a tedy i umělec, získává zcela nové postavení. Jedním z největších architektů rané renesance, která má svou kolébku ve Florencii, je Filippo Brunelleschi. K prvním renesančním stavbám patří jeho Spedale degli Innocenti (Nalezinec, 1419-1424) a Stará sakristie kostela S. Lorenzo (1421-1428) ve Florencii.

Brunelleschi přichází s novým harmonickým členěním architektury a novými proporčními vztahy odvozenými z klasických vzorů. První velkou sakrální stavbou italské renesance je opět Brunelleschiho S. Lorenzo (poč. 1421). V ní architekt vychází ze čtverce křížení jako základní proporční jednotky pro trojlodní baziliku s plochým stropem hlavní lodi a kupolově zaklenutými bočními loděmi. Stavba připomíná jak raně křesťanské baziliky, tak i kostely florentské protorenesance.

Druhou velkou osobností italské rané renesance je Leon Battista Alberti, stavitel i teoretik, noblesní a vzdělaný „uomo universale“. Alberti kladl při studiu římské antiky důraz na hlavní principy architektury, zabýval se antickými sloupovými řády i urbanismem. Jeho hlavním dílem je kostel S. Andrea v Mantově (navržen 1470), který svými vyváženými proporcemi a valenou kazetovou klenbou s nepřímým osvětlením působí velmi římsky. Průčelí, spojuje motiv antického chrámu (pilastry a trojúhelníkový štít) s římským vítězným obloukem (střední půlkruhový oblouk). Alberti se zde projevuje nikoli jako napodobitel klasiky, ale jako tvůrčí umělec, který antické principy architektury volně interpretuje v duchu své doby.

Renesanční architekti (např. Francesco di Giorio Martini nebo přítel Leonarda da Vinci, Luca Pacioli) požadují jak pro celé stavby, tak jejich jednotlivé konstrukční části, například sloupy, proporce podle míry a velikostních poměrů lidského těla. Tím se naprosto odklánějí od gotické snahy o co nejvyšší, do nekonečna směřující a člověkem neuchopitelný prostor.

Nové úkoly se renesanční architektuře naskytly v urbanismu a výstavbě paláců. Vznikají návrhy ideálních měst na nových osových systémech. Uskutečnit takový plán se podařilo například Bernardu Rossellinu v Pienze v polovině 15. století. Obytné domy městské honorace dostávají symetricky členěné fasády a pravidelný půdorys s arkádovým nádvořím. Na cestě k vrcholné renesanci ovládá sakrální architekturu stále více téma centrály (např. S. Maria delle Carceri in Prato od

Giuliana da Sangallo, započatá 1485, nebo Bramantovo Tempietto v Římě). Nejvýznam nějším podnikem vrcholné renesance je novostavba chrámu sv. Petra v Římě, původně plánovaná také jako centrála na půdorysu řeckého kříže. Vznikly četné návrhy, mimo jiné od Bramanta a Michelangela. Bramantův velký vliv na renesanční stavitelství se projevil i mimo Řím, např. na stavbě kostela S. Maria della Consolazione v Todi (Cola di Matteuccio, zač. 1508). Severoitalská renesanční architektura se od florentské a římské liší větší dekorativností (průčelí Certosy u Pavie, od 1476), což v jistém smyslu platí i pro tvorbu benátskou, jak dokazuje například malebné průčelí kostela S. Maria dei Miracoli zdobené plošně vyváženou inkrustací barevným mramorem (Pietro Lombardo, 1481-1489).

Ústřední osobnost architektury cinquecenta (16. století), Andrea Palladio, je především autorem originálního řešení předměstské vily (centrální Villa Rotonda u Vicenzy, 1566-1580). Palladia, stejně jako Bartolomea Ammanatiho, Giorgia Vasariho a Giacoma Vignolu řadíme již do manýrismu, který nastupuje v architektuře už kolem 1520 v dílech Raffaela, Michelangela a Giulia Romana (Mantova, Palazzo del Tě, 1526-1534).

Mimo Itálii proniká renesanční sloh s velkým zpožděním a nedosahuje zde ani takové míry klasické monumentality ani významu italské renesance. Jednou z prvních renesančních staveb v Německu je pohřební kaple rodu Fuggerů u kostela sv. Anny v Augšpurku (1509-1518). Augšpurská radnice byla postavena o století později podle severoitalských vzorů v přechodném slohu mezi renesancí a raným barokem. Renesanční stavitelství se projevuje především v solitérech, jako je Italský palác rezidence v Landshutu (1536-1543) nebo Ottheinrichova budova (Ottheinrichsbau) falckraběcího zámku v Heidelbergu.

Poměrně jednotný sloh se omezuje na oblast kolem řeky Wesery („Weserrenaissance“) s městy Celle, Hameln a Brémy.

I v Nizozemí se jedná spíše o přejímání renesančního tvarosloví a ornamentiky než o přijetí principu, s čestnou výjimkou radnice v Antverpách, kterou postavil Cornelis Floris. Jiná situace je ve Francii, kde se renesance stává dvorským slohem. Na počátku 16. století se začíná prosazovat řád ve sledu zámeckých místností. Stavby, působící často ještě pozdně goticky, doplňují italské motivy, jako je dvouramenné schodiště (zámek Chenonceaux). V roce 1519 začala stavba zámku Chambord podle plánu Domenica da Cortony. Za vlády Františka I. byla ve Fontainebleau založena škola italských umělců, která významně zasáhla do všech oborů umění. Její působení patří ale již období manýrismu. 1541 přichází na francouzský dvůr teoretik Sebastiano Serbo, který svými architektonickými traktáty silně ovlivnil nejen francouzské stavitelství. Ve Španělsku se vliv italské renesance projevil především na stavbě Escorialu.