V Číně se zachovalo jen velmi málo památek architektury z raných dob, neboť hlavním stavebním materiálem bylo dřevo, které snadno podléhalo klimatickým vlivům i válečným nepokojům. Nejstarší dřevěné stavby se zachovaly až z dynastie Sung (960-1279 n. 1.), větší počet historických budov pak pochází z dynastie Ming (1368-1644) a dynastie Čching (1644-1911).

V Chou-mu-tu byly odkryty pozůstatky dřevěných pilotových staveb z neolitické doby. Přitom bylo zjištěno, že sídliště disponovala velkými shromažďovacími domy, jejichž pravoúhlý půdorys se stal na tisíce let určujícím faktorem pro síňovou stavbu jako základní formu čínské architektury. Z dynastie Šang (18.-12. století př. n. 1.) je doložena v An-jangu síňová stavba rámové konstrukce na vyvýšené plošině. Řady nosných sloupů uvnitř místností byly záhy nahrazeny konzolami, jak to dokládají vyobrazení z období dynastie Čou (11. st.-249 př. n. l.). Rozlehlá čínská síň je zpravidla jednopodlažní, prohnutí střech se dá doložit až od dynastie Tchang (618-917 n. 1.). V jižní Číně byly později rohy střech protahovány do špičky a ohýbány nahoru. Barva střechy byla stanovena společenským významem. Obyčejné domy byly kryty šedými taškami, chrámy předků zelenými, císařské paláce žlutými a chrámy nebes modrými. Hlavice konzol byly většinou pestře barevné.

Další z hlavních forem čínské architektury je centrála se stanovou nebo kuželovou střechou. Kulatý tvar symbolizuje u Číňanů princip nebes, čtvercový tvar princip země. Také pagoda jako relikviář patří k centrálním stavbám. Nejstarší cihlová pagoda se nachází v chrámu na hoře Sung. Interiér síňových domů i centrál má jedinou místnost, která se podle potřeby dělí příčkami. Centrály bývaly završeny lucernou nebo kupolí. Pokud stojí na místě více budov, jsou vždy ve vzájemném vztahu. Téměř vždy jsou uspořádány podle severojižní osy, která vtiskla ráz mnohým čínským městům. Význam, jaký Číňané přikládali harmonické integraci budov do krajiny, je výrazem filozoficko transcendentálního postoje ale zároveň také vybraného estetického cítění. Vedle dřevěných staveb vznikala i celá řada masivních staveb z kamene, především největší fortifikační architektura na zemi, Velká čínská zeď, ve 3. století př. n. 1. Korejské umění tvořilo od 3. století př. n. 1. díky geografické poloze země důležitý spojovací článek mezi čínským a japonským uměním. Zachovalo si přitom svou původnost.

Z architektury říše Silla se zachovaly základy chrámu z 8. století, který byl postaven podle čínských skalních klášterů. Čínský vliv dokládá i jeskyně Sokkuram s 3,5 metrů vysokou kamennou sochou Buddhy. Po založení dynastie Korjo (918-1392) převládal styl Chusimp’o, který se podobá indickému stylu jihočínského původu. U jeho staveb jsou střešní vaznice neseny přímo pilíři vyrážejícími ze země. Vynikajícím dílem tohoto období je pagoda Kjongch’onsa ze 14. století. Z období dynastie I (1392-1910) se dochovaly paláce, opevnění a konfuciánské oltáře, například palác Duksoo a Velká jižní brána.

V Japonsku byly v období Džómon (7500-300 př. n. 1) obvyklé zemnice, jejichž střecha spočívala na tyčích a kouř odcházel otevřeným štítem. Pro období Jajoí uvádějí prameny vysoké pavilony a palácové věže. Pro šintoistickou svatyni se přibližně kolem roku 300 př. n. 1. ustálil typ stavby na pilotech, jehož archaická podoba zůstala do dneška nezměněná. Šintoistická architektura znala mnoho konstrukčních typů pilotových staveb. Nové formy se v japonské sakrální architektuře objevily v období Asuka (552-646). Ze severní Číny převzali Japonci pro střešní konstrukce systém nosných trámů s kostrou ze svislých vzpěr. Příkladem může být hlavní svatyně slunečního božstva Amaterasu v Ise, vybudovaná kolem roku 300. Z rituálních důvodů je chrám každých 20 let rozebrán, přestěhován na jiné místo a znovu vystavěn.

Zachovává si ale svou tradiční podobu. Zásadní změnu do architektury přineslo pronikání buddhismu. Nejznámějším příkladem je typ chrámové pokladnice, která má své kořeny v jižní Číně. V Japonsku je to například Šósó-in v chrámu Tódai-dži (8. století). Podoba pagody se mění z třípatrové v 8. století na pětipatrovou v době Heian (897-1185), jak dokládá pagoda Daigodži datovaná do roku 951.

Stavební slohy byly do Japonska mnohdy importovány, jako například styl Chang z Číny, který ovlivnil stavbu Zlaté síně v Tóšódaidži. Na počátku období Kamakura (1185-1336) se projevil naopak indický vliv, který můžeme pozorovat na jižní bráně chrámu Tódai-dži, znovu vybudované v roce 1195. Její střecha je nesena deseti nad sebou uspořádanými konzolami. Ve stejné době byl zaveden tzv. čínský sloh. Charakterizuje jej osové vyrovnání chrámů. Brzy se ale přeměnil do jistého druhu smíšeného slohu, zvaného japonský. V období Muromači (1392-1568) prožívalo období rozkvětu zahradní umění. Vzniklo pod vlivem zenu a vynikalo zejména budováním harmonických kamenných zahrad, v nichž se zračí velmi citlivé propojení architektury s přírodou. Jedna z nejkrásnějších zahrad se zachovala v Kjótu. Od doby Meidži (1868-1912) sílí v Japonsku vliv evropské architektury.