Indickým uměním rozumíme umění Přední a Zadní Indie zaujímající časový úsek více než 4 500 let. Jeho nejstaršími doklady jsou zříceniny prehistorických měst harappské kultury v povodí Indu na severozápadě indického subkontinentu. Tato epocha trvala od poloviny 3. tisíciletí do druhé poloviny 2. tisíciletí před naším letopočtem. Po ní následuje období, pro něž postrádáme doklady umělecké tvorby. Literární prameny, védy, nás zpravují o příchodu Árjů, indoevropských polokočovných pěstitelů dobytka. Árjům vládl král a dělili se do čtyř stavů. Nejvyšší kasta, bráhmani, se starali o správné provádění náboženských obřadů.

S příchodem Árjů se do Indie rozšířily védské náboženské představy, bráhmanismus. Od 6. století př. n. 1. mu začne konkurovat buddhismus, který bude v 7. století, n. 1. postupně zatlačen hinduismem. Na místo ikonoldastického bráhmanismus se do popředí dostává uctívání rozmanitých podob bohů. Chronologicky můžeme dějiny Indie rozdělit na předharappskou dobu, harappskou dobu, dále antiku (4. st. př. n. 1.-6. st. n. 1.), která skončila rozpadem guptovské říše a stěhováním národů, a která se vyznačovala centralizovanou státní mocí. Po antice následuje časný středověk se svými regionálními státy(až do 13. století n. 1.) a vrcholný a pozdní středověk, který trvá až do počátku koloniální doby. Roku 1818 začíná novověk.

Charakteristickým rysem měst harappské kultury je absence chrámů, paláců a dalších monumentálních staveb. Místo toho zde existovala akropole a na severojižní ose stály pravidelně vyrovnané a odpovídajícím způsobem strukturované stavby, jako bylo velké koupaliště nebo sýpka na obilí. Po pádu harappské kultury se zde objevují už jen hrázděné domy z nepálených cihel. Takto postavená města ze 6. a 7. století př. n. 1. byla založena na rovině a obklopena vály. První říší na území Indie byla maurjská říše (321-185 př. n. 1.) Její hlavní město se nazývalo Pataliputra, dnes Patna. Je to první indické město podrobně popsané v pramenech.

Do maurjského období spadají první monumentální sakrální stavby. Vynikajícím příkladem je Stúpa 1 v Sáňčí, v níž se mísí buddhismus a džinismus. Král Ašóka (268-236/32 př. n. 1.) nechal po celé říši rozestavět monolitické sloupy s buddhistickými nápisy. V následujícím gandhárském období za vlády bráhmanského rodu Šungů a Ándhrů vznikaly volně stojící oplocené stúpy, kláštery a svatyně vyhloubené v jeskyních. Stúpy se dodnes zachovaly například v Bharhútu, Sáňčí a Bódhgaje, jeskynní chrámy známe z Bédsy nebo z Kárlí. První hinduistické chrámy pravoúhlého, případně apsidového tvaru vznikly v Nágárdžunakóndě. Na rozdíl od dosavadních sakrálních staveb je hinduistický chrám koncipován nikoli jako příbytek boží nýbrž jako obraz kosmu. Architektura má proto stejný význam jako socha božstva.

V guptovském období (320-546 n. 1.) se od 5. století n. 1. v severní Indii začnou stavět chrámy jako celokamenné stavby na jednoduchém půdorysu. Období experimentování mezi 5. a 8. stoletím skončilo v 9. století vyvinutím šikhary, věže, která se směrem nahoru mírně zužuje a nahoře je zaoblená. Šikhara korunuje vlastní svatyni chrámu, v níž je umístěna socha božstva. Jihoindické (drávidské) chrámy měly věže ve tvaru stupňovité pyramidy. V době Pállavů (500-897 n. 1.) se rozvíjí výstavba volně stojících chrámů, ale teprve za vlády dynastie Čolů se ustálila jejich struktura, jak dokládá Brhadíšvarův chrámv Tánčávúru. Pro jihoindickou architekturu jsou charakteristické brány v ohradních zdech sakrálních staveb, které dostávají podobu promenád nebo jsou završené věžemi.

Svou výškou někdy překonávají samotnou svatyni. V Kerale na západním pobřeží Indie napodobují střechy několikapatrovoubudovu. Architektura jihovýchodní Asie zahrnuje Jávu, Báli, Indonésii, Thajsko a Barmu. Všechny chrámy na Jávě jsou postaveny z kamene. Určitou zvláštností jsou tzv. „proříznuté“ věže, které ale jen vzbuzují takový dojem. Lidová dřevěná architektura na Báli je charakteristická věžovitými stavbami vznikajícími vršením stále menších pater na sebe až do ostré špičky.

Nejstarší architektonickou památkou v Indočíně jsou svatyně postavené z cihel ve městě Sambor Prei Kuk. Vývoj sahá od funanského umění až po umění Khmerů. Nejslavnějším příkladem khmerského umění je chrám Angkor Vat postavený za vlády krále Súrjavarmana II. (1113-1150 n. 1.)