Život ve starověkém Egyptě určoval Nil, protékající zemí v délce více než 1000 km. Jeho údolí tvoří úzký pás úrodné černozemě zahloubený do pouštní desky severní Afriky. Až v deltě řeky se údolí rozšiřuje. Podél svého toku vytváří řeka přibližně stejné životní podmínky.

Jižní část země, Horní Egypt, měl své centrum v Thébách, severní Dolní Egypt zaujímal území delty s četnými městy, mezi nimiž vynikaly Memfis a Tauris. Rozdílné tradice obou oblastí se projevují v odlišném způsobu pohřbívání. V Horním Egyptě pohřbívali své mrtvé mimo sídliště, v suchém písku na okraji pouště a nad hrobem navršili mohylu.

Nebožtíci dostávali do hrobu výbavu, jako byly zbraně a šperky, potraviny a nápoje. V Dolním Egyptě byli mrtví ukládáni na pohřebišti zřízeném na vyvýšeném místě často i uprostřed sídliště. Protože byli pohřbíváni v domech, zůstávali v úzkém kontaktu s živými. Významná byla představa o pokračování života po smrti.

Zemědělství - Egypt byl obilnicí starověku bylo závislé na letních záplavách a organizovaném rozdělování vody. Doly, kamenolomy, loděnice a dílny na zpracování papyru byly státními podniky. Specializované řemeslnické dílny se soustřeďovaly kolem velkých staveb pyramid, chrámů a paláců. Egyptská společnost byla uspořádána přísně hierarchicky. Politickou moc měl v rukou král - faraón, jemuž příslušely božské pocty a neomezené pravomoci. Vládnoucí vrstvu tvořili majitelé pozemků, vysocí státní úředníci a kněží. Kněží vykonávali obřady stanovené denními a ročními dobami, spravovali půdu darovanou svatyním a výtěžek z ní, provozovali archivy, knihovny, školy a dílny. Místo pod nimi zaujímali četní nižší úředníci spolu s písaři a stav řemeslnický. Širokou masu lidu představovali drobní rolníci. Náboženské představy Egypťanů byly polyteistické, bohové nabývali nejrůznějších podob a tvořili jednu velkou rodinu. Faraón jako boží syn řídil za svého života osudy země a po smrti vstoupil na věčnost mezi bohy.

Architektura byla záležitostí státu. Symbolický význam mělo výhradní použití určitého stavebního materiálu na jednotlivé druhy staveb. Proto se paláce a profánní budovy stavěly na znamení jejich pomíjivosti výhradně z nepálených cihel a dřeva, zatímco chrámy a pohřební stavby jsou z přírodního kamene symbolizujícího věčné trvání.

Města předhistorického období vznikala jako opevněná místa nebo jako rezidence místních velmožů. Nosnou ideu a plánovitý koncept vykazuje poprvé až město Memfis, jehož hradby jsou připisovány bájnému králi Měnírnu, ale pravděpodobně bylo založeno až v době vlády faraóna Džósera za přispění kněžstva boha Ptaha a vrchního architekta Imhotepa. Egyptská města jsou orientována podle čtyř světových stran se severojižní osou jako přirozenou osou města a východozápadní osou kopírující pohyb slunce, na níž byly rozmístěny svatyně. Ty tvoří společně s palácem centrum města. Ostatní zástavba vytváří pravidelné obdélníky mezi pravoúhlou uliční sítí. Ve městě zpravidla nechyběla umělá vodní plocha v podobě kanálu nebo jezera s blahodárným účinkem na městské klima.

V době Střední a Nové říše byly hlavním městem Egypta Théby. Až do Pozdní doby zůstaly sídlem boha Amona. V literatuře jsou opěvovány jako „Théby sta bran“. Centrum města bylo obehnáno vlastnímu hradbami.

Kolem jednotlivých budov se rozkládaly parky. Střední osu města tvořil vodní kanál.

Umělé rameno Nilu směřovalo k přístavu, kde si Amenhotep III. dal zbudovat palár Palácové, sakrální a správní budovy spolu vytvářely volný celek. Samostatným typem stavby byly paláce. Jejich harakteristickým rysem až do pozdní doby byla zamřížovaná okna umístěná vysoko pod střechou. Úplně jinou podobu mají sakrální a pohřební stavby. Egyptský chrám se vyvíjel od jednoduché drobné stavby ze dřeva a hlíny  předdynastického období, přes pyramidové chrámy ve Staré říši až po ohromné chrámové komplexy Nové říše.

Egyptský chrám je stavba s podélnou dispozicí kolem hlavní osy, na jejímž konci se nachází svatyně. Skládá se ze vstupních pylonů s bránou, za nimiž se otvírá čtvercové nádvoří, peristyl, lemovaný masivními sloupy, dále následuje hypostyl a vnitřek chrámu s komorou uprostřed. Řazení místností přitom vytváří dynamický rytmus střídání úzkých a širokých prostor.

Egypťané věřili v posmrtný život a věnovali velkou péči zachování těla, s nímž duše zůstávala i po smrti v určitém kontaktu. To byl spolu s ideou zbožštělého panovníka hlavní důvod grandiózní pohřební architektury v podobě mastab a pyramid, která nemá jinde obdoby.